Odjížděli jsme do Polska v sobotu ráno a nic nevypadalo příliš optimisticky. Původní plán byl jet od čtvrtku, ale nepodařilo se sehnat odvoz a doprovod na pracovní dny, protože my dospělí holt pracovat musíme. Takže úsporná alternativa jet jen na párák, který se měl konat v sobotu dvě kola a v neděli třetí kolo, byl jen takovou z nouze ctností. Zájem byl trochu nepohodlný, chtěly jet tři páry, takže ne jen jedno auto. S odvozem bylo docela dost vleklých problémů a nebýt obětavosti dospělých řidičů, nikam bychom se nedostali. Tam nás odvezli rodiče Heleny Novotné a Lukáše Galuszky , obrátili se a jeli zpátky a v neděli nás vyzvedl Martin Šigut se svým skoromikrobusem. Díky jim. Bez nich by se naše sedmičlenná výprava ve složení Soňa Heroutová+Markéta Dudková, Viktor Kubala+Helena Novotná, Lukáš Galuszka+Lukáš Teichman a moje maličkost co by doprovod ničeho nezúčastnila.
Soňa ráno zjistila, že zapomněla pas, ale naštěstí měla občanku, což stačilo a Teichoš přijel s maminkou, jestli teda fakt může jet a že je napsán v pase maminky, která ho odvezla na hranice, za nimi přesedl k nám a po cestě zpátky na něj zase vyčkala před hranicemi do naší domoviny. Zkrátka a dobře docela náročný úvod, rozhodně žádná idylka.
Naštěstí jsme v Bielsko-Biale nebloudili jako minulý rok a dokázali téměř zázračně naše budoucí působiště – szkolu podstawowu (něco jako naše základka) – najít zcela bez problémů. Tam jsme se dozvěděli, že program bude trochu korigován. Všechna tři kola párového turnaje s topovým hodnocením se odehrají v sobotu (třikrát 22 rozdání), v neděli bude jen slavnostní vyhlášení. Přijali jsme zprávu s pokorou a respektem a děcka se vrhla do svých bojů. V prvním kole naše dívčí dvojice Soňa s Markétou, která měla nejvyšší ambice, protože obhajovala sedmé místo z loňska, skončila v poli dvaasedmdesátičlenného pole na docela slušném 21.místě s 55%, ostatní nepříliš zkušení a sehraní mladí bridžisté měli kolem 40%. Ve druhém kole se výkony slabších dvojic příliš nelepšily a výkony holek šly docela radikálně dolů, propadly se postupně na 25. a v konečném verdiktu dokonce na 40.místo. Viktor s Helenou skončili na 53.místě a Lukášové na 55.místě. Z tohoto hlediska tedy nic moc. Ale to rozhodně není všechno.
Především se naši mladíci a mladice měli možnost poznat s polskou špičkou, protože zde hráli s mnohými medailisty z posledních mistrovství v Praze a New Yorku. Vítězem páráku se stala dvojice Petr a Pavel Jassemovci, synové slavného polského reprezentanta, tvůrce Wspolneho jazyka. Taková setkání mají vždycky svou hodnotu. Navíc hráli s věkově rovnocennými partnery, což se jim v České republice může podařit jen málokdy, obvykle se musí srovnávat s dospělými. Kromě bridžového klání zkusili porovnat své síly v noci ve volejbalovém turnaji, a i když výsledek byl ještě tristnější než v bridži, bylo to fakt moc milé. Proti všem těm šikovným čahounům jsme působili jako dřevěné figurky s hliněnými končetinami, ale zato jsme sklidili potlesk téměř za každý dosažený bod, kterých však bylo po hříchu málo.
Noc jsme strávili v oné škole a byli jsme zahrnuti opravdu neskutečnou starostlivostí co se týče výzbroje ke spánku a jídla. Hlavní organizátor mladík Adrian Bakalarz za námi po dobu dalších dvou hodin (téměř do dvou do rána) neustále chodil s dalšími a dalšími náručemi plnými dek, spacáků, housek, oplatků a vůbec všeho možného.
Vyhlášení vítězů rozhodně stálo za to a bylo moc dobře, že jsme zůstali až do konce. Trochu jsem se usmíval, když jsem se původně na internetových stránkách dočetl v oddíle ceny – Mnoho cenných cen. Při pohledu na desítky pohárů a snad stovky opravdu cenných odměn na několika mnoha stolech mě úsměv přešel. Každý si alespoň jednu odvezl - i naše nepříliš úspěšné ratolesti. Závěrečného ceremoniálu se zúčastnilo mnoho ctihodných osobností v oblecích, byli zde kromě organizátorů činovníci polského bridžového svazu (kdybychom je tak mohli vidět na podobných našich akcích), prezident (česky primátor) města Bielsko-Biale a další. Největší potlesk sklidil sympatický mladík Adrian Bakalarz, duše celého bridžového festivalu. Při tomto potlesku všichni povstali. Od čtvrtku proběhlo v rámci bridžového festivalu kromě zmíněného tříkolového páráku mnoho dalších turnajů – na IMPy, družstevní klání, turnaj začátečníku (těch, kteří nehrají bridž déle než rok), turnaj dospělých průvodců mládežnických výprav, ale také turnaje sportovního charakteru – hrál se volejbal, basketbal, fotbal a stolní tenis. Akce to byla opravdu veliká a navíc sympaticky přátelská. Jistě si mnohý z nás vzpomene na nejeden problém s polskými hráči na našich turnajích, ale tady ani náznak něčeho nekalého. Dokonce Viktor mimochodem poznamenal, že snad bude muset přehodnotit svůj názor na Poláky (myslíc polské bridžisty libovolného věku).
Třetí kolo sobotního turnaje jsem strávil s Henrykem Bieniaszem na pivě Žywiec. Henryk přivezl několik svých oveček z Osvietimi. Tak dlouho se naotravoval místní funkcionáře a úředníky, až se mu podařilo v osvietimském sportovním gymnáziu prosadit bridžovou třídu. Tedy třídu s předmětem bridž na vysvědčení. Dnes už má třídy čtyři, v nich 97 žáků. Letos byl zájem o jeho třídu opravdu veliký – hlásilo se 41 zájemců a na základě testů inteligence si Henryk vybral 26 dětí do své nové třídy. V každém ročníku učí 6-9 hodin týdně bridž. I v Polsku je takováto škola něco výjimečného, rozhodně ne běžného, a pro nás to zní jako pohádka.
Nedá mi to přece jen porovnat nesrovnatelné. Vím, Polsko je bridžová velmoc naprosto nesrovnatelná s naší situací. Ale čím je to způsobeno? Jistěže tradicí, ale všude se začíná od nuly. A pokud nebudeme myslet na budoucnost, rozhodně nás žádné lepší zítřky nečekají. A naší budoucností jsou mladí. Stejně jako jsem volal sláva Adrianu Bakalarzovi a upřímně mu potřásal rukou při poděkování za to, že jsme se turnaje mohli zúčastnit, volám sláva všem, kteří se starají o naše mladé – sláva Zdeňku Frabšovi, Michalu Králíkovi, Vláďovi Machátovi. Málo se o tom mluví, možná se to i málo ví a je to hrozná chyba. Jestli jim ubude chuti něco pro naše mladé dělat, neudělá už to asi nikdo. Často se hrozně stydím za všechny ty žabomyší války, za všechno to osočování a netoleranci, které jsem zaznamenal při bridžových diskuzích a málokdy měl tak povznášející pocit jako tuto sobotu a neděli v Bielsko-Biale. Jsem ale optimista a věřím, že se to snad zlepší. Mistrovství Evropy v Praze bylo dobrým nakročením a i z polských úst jsem slyšel slova pochvaly za více než úspěšné zvládnutí této akce. Protože jsem byl u toho a tak trochu vím, co to stálo úsilí, nervů a peněz, byl jsem za ta slova rád.
To se tedy podívejme. Chtěl jsem jen prostě říct, že se nám v Bialsko-Biale bridžově příliš nedařilo, ale bylo nám tam fajn a určitě se budeme snažit jet tam příští rok zas a skončil jsem u mládežnické bridžové situaci v naší republice. No nic, snad je to tak i dobře.
Jarda Hájek, 14.11.2004, Havířov